Jindřichohradecká divadelní společnost Jablonský reprizuje rodinné představení

„Jak jsem se ztratil“

DS Jablonský uvedla 3. 12. 2013 ve vyprodaném sále Střelnice premiéru vánočního příběhu „Jak jsem se ztratil“, který podle povídky Ludvíka Aškenazyho „Malý vánoční příběh“, zdramatizoval pro Divadlo v Dlouhé režisér Jan Borna. V režii Sabiny a Jiřího Langerových a na scéně Tomáše Kadlece si velký počet rolí s chutí a s elánem zahrálo a za vynikajícího doprovodu kapely Ukrutanka zazpívalo hity šedesátých let rovných dvacet členů souboru, mezi nimiž publikum svým výkonem doslova strhl talentovaný Vít Zeman.

Jindřichohradeckou premiéru hry navštívil i syn autora předlohy, spisovatel Jindřich Mann, který se v dětských letech stal pro svého otce inspirátorem příběhu – tedy tím, který se jednoho dávného Štědrého večera v ulicích Prahy „ztratil“. K velké radosti celého souboru po představení nešetřil chválou.

V prosinci soubor ještě stihl zahrát mikulášské představení v Kardašově Řečici. S dalšími reprízami Jabloňáci zavítali 18. 1. 2014 do Nové Bystřice, 26. 1. se hrálo ve Veselí nad Lužnicí a 28. 1. na jindřichohradecké Střelnici. Další reprízy: 12. 4. J. Hradec, 13. 4. Horní Radouň.

Pražští diváci i s dětmi školního věku jsou na toto představení srdečně zváni do Žižkovského divadla Járy Cimrmana na pondělí 29. května 2014 v 19 hodin. (Předprodej od 22. 4. prostřednictvím www.zdjc.cz/3/vstupenky.)

—————————————————————————————————————————

„Jak jsem se ztratil,“ v Divadelní společnosti Jablonský z Jindřichova Hradce, aneb

jak oživit Veseláky v jejich kulturním domě

O Ludvíku Aškenazym jsem měl neurčité povědomí, něco mezi nepovinně komunistickém a fantazijně neurčitém autorovy. Marně jsem si vybavoval jeho klasická díla, i to, kde zůstala a proč se nevydávají.

Nedělní veselský večer bývá příjemný v hospůdce, nebo doma při zbytkové lahvince vína. Obé jsem s mírnou jizvičkou na duši oželel a vydal jsem se za kulturou. Stánek veselské kultury zářil, vevnitř se všichni, počínaje urostlým šatnářem, nějak potutelně usmívali. Asi už věděli své, já jako náplava však nikoliv…

Na jevištní dění jsem zpočátku nedůvěřivě hleděl, pak jsem byl přemožen ohňostrojem nápadů samotného vtipného autora, nesčetných převleků a kostýmů mého dospívání,které jakoby samy vyskakovaly a naskakovaly vedeny či neseny melodickými, harmonickými až čarodějnými tóny v pozadí skryté hudby.

Herců a hereček bylo „neúrekom“, přestal jsem je počítat, vtipné dialogy, dětské, koňské a strašidlové skeče se předstíraly před mým zrakem a sluchem a zcela vyřadily rozumovou kontrolu.

Tuším, že jsme byli všichni vtaženi do dějů našeho dětství, našich fantazií a pohádek, že jsme nejen mocně tleskali, ale v duchu s herci hráli, se strašidly strašili, s koníkem třepali hřívou, ztracenému Vítkovi přáli více nenávrat, ale další a další dobrodružství.

Žádná nuda bohatě placených profíků, ale bytostná radost tzv. amatérů, kteří dali divákovi radost do duše, kritikům ukázku pravého profesionálního herectví, nám všem poskytli radost čistou, čirou, dětskou, bytostní a nádhernou.

Ještě s mírným okouzlením napsal divák Pavel Hlavinka