Jablonský
Divadelní společnost Jindřichův Hradec
Když se Jindřich Šimánek, předseda „Jablonského“ (1929 – 1938), rozhodl využít založení ochotnicko – divadelní jednoty „Jablonský“ k vylíčení její činnosti, mohl použít spolkových písemností tehdy pietně uchovávaných, dále vzpomínek zasloužilého člena spolku Bohdana Lišky a ještě měl k dispozici posudky o představeních, uveřejňované v místním týdeníku „Ohlas od Nežárky“.
Šimánkova knížka „Po stopách ochotnického divadla v J. Hradci“, vytisknutá u Landfrasa Syna v J. Hradci v roce 1931, sledovala působení zanícených ochotníků již od roku 1683, kdy je doloženo divadlo na zámku. Autor sledoval ctitele Thalie ve „Spolku přátel dramatického umění“ od roku 1804, kteří hráli zprvu na zámecké scéně a později v sálu přestavěné Střelnice, kde pak na jejich místo nastoupili roku 1810 členové „Společnosti přátel divadla“. Jejich repertoár byl ovšem německý a česká řeč zněla z jeviště jen výjimečně.
Počátky českého divadla v Jindřichově Hradci jsou spjaty se jménem místního rodáka, lékaře – a obětavého vlastence dr. Josefa Procházky. Za svých studií v Praze se Procházka seznámil s Josefem Kajetánem Tylem, jemuž pohotově překládal německé divadelní hry do češtiny. Jestliže Procházka poznával v pražském prostředí účinek mluveného slova jako významného činitele v procesu posilování národního vědomí, tím víc si pak uvědomoval tuto skutečnost a potřebu ve svém rodišti, kde část měšťanské společnosti ještě setrvávala v němčení a dodávala městu navenek nečeský ráz. Bylo důležité, že ve svém vlasteneckém snažení se Procházka nesetkával s překážkami státní moci (třebaže ho nabádal tehdejší zemský viceprezident Karel baron Mecséry, aby česká divadelní představení netrpěl). Naopak všude nalézal pochopení – u starosty města Aloise Landfrase i u zámeckého pána Evžena hraběte Černína.
Ve spolupráci se svými přáteli, s právníkem Františkem Pelikánem a studenty jindřichohradeckého gymnázia Františkem Křenkem z Kardašovy Řečice a Jakubem Škodou pocházejícím z Počátek, sestavoval Procházka český repertoár.
Provedením veselohry „Čech a Němec“ od Jana Nepomuka Štěpánka dne 1. prosince 1844 se „Ochotnický spolek k dobročinným účelům“ s úspěchem představil jindřichohradecké veřejnosti.
Velkým povzbuzením pro ochotníky v jejich práci byl hned první pobyt divadelní družiny J. K. Tyla v J. Hradci. Zahajovací představení Tylovy hry „Marjánka, matka pluku“ dne 1. listopadu 1853 mělo ve městě živý ohlas. Procházkovo úsilí předvést náročnější divadlo vyvrcholilo provedením romantické opery „Čarostřelec“ od Karla Marie Webera 19. a 24. března 1855. Úspěch představení byl dokonalý. V ten čas sdružoval ochotnický spolek 80 členů – herců a jejich příznivců.
Co znamenala Procházkova osobnost v kulturním životě města a především v divadelnictví, se ukázalo po jeho předčasné smrti v roce 1856. Činnost ochotníků zcela ustala. Těch několik představení v šedesátých letech, uspořádaných „Spolkem katolických tovaryšů“ a studenty gymnázia, nemohlo nahradit dřívější práci Procházkovy družiny. V letech 1879 a 1880 divadelní činnost znovu ožívala v Měšťanské besedě zásluhou učitele Františka Lego.
Lego se osvědčil jako schopný pokračovatel procházkovské tradice. Shromáždil kolem sebe zájemce o divadelní práci. Na 13. březen roku 1881 svolal schůzku, na níž se společně prodiskutoval jeho návrh stanov ochotnického spolku a 24. května předložili stanovy okresnímu hejtmanství ke schválení. Již 29. téhož měsíce se konala 1. řádná valná hromada úředně povolené organizace, která si do svého štítu vepsala jméno uznávaného básníka, rodáka z Kardašovy Řečice, Boleslava Jablonského (vlastním jménem Karla Rubena Tupého).
Dle schválených stanov účelem spolku bylo „vzdělávání členů v umění dramatickém, podporování dobročinných, ušlechtilých a vlasteneckých snah“ v sídle spolku, jakož i zbudování důstojného divadla v příštím „Národním domě“ v Jindřichově Hradci. Kromě divadelních představení chtěl „Jablonský“ také pořádat literární besedy zaměřené na divadlo, vycházky, taneční zábavy a pěstovat zpěv a hudbu. Ředitel (předseda) spolku, dva režiséři a dramaturg tvořili stálou komisi, která schvalovala repertoár a rozhodovala o obsazování úloh.