Jablonský
Divadelní společnost Jindřichův Hradec
Zahájení činnosti nového spolku dne 28. září 1881 bylo slavnostní. Po hudební předehře byla přednesena báseň napsaná Eliškou Krásnohorskou přímo pro „Jablonského“ a pak následovalo představení Kaiserovy znárodnělé hry „Bratr honák“. Úspěch toho večera nepochybně přispěl k tomu, že krátce na to počet členů spolku stoupl na 52 (z toho 34 činných).
Divadelnímu souboru byly hned na počátku kladeny nepředvídané překážky. Výbor Ostrostřeleckého spolku jako majitel Střelnice odmítal pronajímat sál. V této situaci se „Jablonský“ rozhodl pro svépomocnou akci. Svědčilo o pohotovosti a obětavosti všech jeho členů, když si na svůj náklad s podporou veřejnosti a zčásti vlastní prací upravili místnost v obecním tzv. Zeissově dvoře, kde začali dne 15. prosince 1882 hrát. Po čtyřech letech se ochotníci opět vrátili (27. února 1887) na Střelnici. Sto představení sehraných v letech 1881 až 1892 dokládá pracovní nadšení souboru. Ze známějších dramatiků byly na scénu uváděny hry J. K. Tyla, F. F. Vamberka, Č. Jeřábka, L. Stroupežnického, E. Bozděcha, J. Vrchlického, J. Štolby a F. X. Svobody. Z cizích autorů byli zastoupeni mimo jiné V. Sardou, E. Labiche, E. Scribe, F. Schothan, E. Raupach a G. Ohnet, Ve výběru hodnotnějších her se obrážel nepochybně současný repertoár Národního divadla v Praze. Prohlížíme – li dnes dochované divadelní programy, zjišťujeme, že režiséři činívali občas ústupky obecenstvu, které se chtělo pobavit. A tak se dostávaly na pořad méně hodnotné hry autorů, které se zde neuvádějí.
Nebyly však vždy jen úspěchy a příčiny nezdarů byly dvojího druhu: jednak osobní vztahy v hereckém kolektivu, jednak vlivy vnější. Projevovalo se to v klesajícím počtu představení, zejména v období, kdy stárnoucí zakládající představitelé zasloužilé skupiny opouštěli scénu a nová generace ještě nedozrála. Rovněž následné účinky válečných let 1914 až 1918 přivodily ochablost v činnosti „Jablonského“, až vyvrcholily v krizi let 1924 až 1928. Její příčiny svědek oněch poměrů a historik jednoty, Šimánek, ohleduplně neodhalil.
Nucené přestávky v práci „Jablonského“ pohotově využil právě tehdy vzniklý dramatický soubor Svazu rotmistrů v Jindřichově Hradci. Za prvních deset let působení (1924 – 1934) sehrál právě 100 divadelních představení.
Úspěchy konkurujícího souboru nejspíše přispěly k oživení „Jablonského“. V dohledu bylo přece padesáté výročí založení spolku. Byly nastudovány hry jak českých (V. Štěcha, J. Kvapila, F. A. Šubrta, A. Jiráska, J. Voskovce – J. Wericha), tak i cizích dramatiků (C. M. Baluckiho, J. A. Krylova, H. Ibsena, R. Rollanda).
Nadešel rok 1931 – pro „Jablonského“ jubilejní – padesát let trvání spolku. Úvodem k slavnostem bylo umístění (21. února) pamětní desky na rodném domě zakladatele české divadelní tradice v J. Hradci dr. J. Procházky na Devítském mlýně. Dne 31. května následovala valná hromada pod patronací ústřední organizace československých ochotníků v Praze, za účasti pozvaných spolků z města i z okolí, také Macháčkova ochotnického okrsku z Č. Budějovic. Nejstarším členům spolku se dostalo pocty a na závěr byl uspořádán vzpomínkový večer.
Tehdejší ředitel „Jablonského“ J. Šimánek vypočítal na 250 her sehraných za padesát let trvání spolku. Šimánkův pokračovatel v novější historii „Jablonského“ nemá tak širokou pramennou základnu svého předchůdce. První informace o činnosti spolku se hledají v zápisech o schůzích, na nichž se zpravidla projednává program činnosti a hodnotí dosažené výsledky. V případě „Jablonského“ takové zápisy končí po roce 1950, v dalších letech 1951 až 1959 jsou velmi mezerovité.
Spolkovým písemnostem se nevěnovala pozornost. Část spolkového archivu byla věnována (1937) Městskému muzeu na jeho žádost a tak byla zachráněna. O uspořádání novějších dokladů se valné hromady několikrát (1939, 1943, 1957) usnesly, ale v podstatě zůstalo při usneseních. V roce 1942 převzal tzv. archiv (jak sám prohlásil – spíše haldu papíru) člen Adolf Neubauer, který chtěl uspořádat doklady do roku 1928. Jeho nucený odchod z města v roce 1943 mu v jeho úmyslu hned v zárodku zabránil. Později (1947) mu valná hromada schválila jeho plán na srovnání spolkových dokumentů do roku 1941. Ještě však v roce 1959 měl Neubauer nějaké písemnosti u sebe. Nakonec vše, co bylo uskladněno ve spolkové místnosti v budově Klášteříčka, bylo úplně (i s knihovnou, která dle soupisu M. Pávkové z roku 1946 čítala 642 titulů v 960 svazcích) zničeno (vyskartováno) v roce 1964.