Členové vzpomínají

KAREL BERMAN (zasloužilý umělec)

Moc mě potěšilo, že jste si na mne před oslavou stého výročí vzpomněli. Kdybych byl spisovatelem, tak bych asi napsal nějaké pěkné povídání třeba o tom, že Jablonský (myslím ochotnický spolek) je o dva roky starší než Národní divadlo a podobně, ale protože je mi líp na jevišti než při psaní, tak bych se jen pár slovy zmínil, jak jsem se mezi Vámi začínal učit chodit po divadelních prknech.

Tajně jsem si přál už od malička zahrát „opravdové“ divadlo, ale povedlo se to až náhodou, když se mě pánové Stejskal a Dr. Tříska zeptali, jestli nechci spolupracovat v operetě. Když mi to doma i na gymnáziu dovolili, byl jsem v sedmém nebi, ba dokonce jsem slíbil, že se budu dobře učit. 1. června 1935 jsem si poprvé s Vámi zahrál mladokomika Lajtnanta Vopičku v operetě „Jízda o velkou cenu“. Ten den rozhodl o mém životě.

Když se dnes kouknu do zrcadla, dal bych za to nevím co, kdyby se na mne z něho podíval ten hubeňour s černou hustou čupřinou a s všelijakým tenorem nebo barytonem nebo u všech čertů, co to tenkrát ve mně jódlovalo.

Bylo to mezi Vámi, moji milí, kde jsme s konečnou platností podlehl jevišti na celý život. Vedle mých rodičů, učitelů a profesorů, jste to byli Vy, kteří proměňovali má toužení a sny ve skutek. A tak vlastně ve všem, co dnes znám, umím a mohu, je skryt Jindřichův Hradec mého mládí a stále jste se mnou všichni Vy, přátelé „jablonští“, kterým ani neumím vyjádřit svou vděčnost za to, že jsem s Vámi tehdy směl ochotničit.

FRANTIŠEK SUCHAN

Nacistická okupace českých zemí v letech 1939 – 45 zasáhla tvrdě do všech oblastí české kultury, zvláště pak do divadla, které hrálo v historii našeho národa vždy významnou úlohu svými působivými vlastenecky agitačními prostředky. Členové „Jablonského“ si brzy uvědomili, že divadlo v J. Hradci, městě poblíž hranic s Německem, by mělo být střediskem propagace českého národního uvědomování. Proto s plnou vervou zahájili divadelní činnost. S tím se ovšem těžko smiřovali Němci. Věděli, že se ochotníci stanou hlavními vyjadřovateli odporu českého obyvatelstva vůči nacistickým okupantům.

Když v roce 1941 zabrali Němci Střelnici, domnívali se, že soubor přestane pracovat. „Jablonský“ však, utvrzován zájmem české veřejnosti, nekapituloval. Během třech týdnů byla vybudována na Kasalově pile nová scéna. Hrálo se v kavárně hotelu Grand. Zde však nebyly šatny, takže oblékat a maskovat jsme se museli v létě pod stanem na terase a v zimě na studených chodbách sociálního zařízení. Tyto potíže jsme rádi překonávali. Odměnou nám byl zájem veřejnosti, pro kterou se hry 2 – 3 krát reprizovaly. Každé představení bylo schůzkou českého obyvatelstva, které tam čerpalo sílu k odporu a naději na osvobození z nacistické okupace.

Je samozřejmé, že „Jablonský“ nemohl uvádět hry s protinacistickou tématikou, ale v každé hře se našla příležitost, které herec – ochotník uměl využít k rezistenci proti hitlerovskému teroru (ať už to byla narážka, intonace určitého slova, pauza, gesto, maska, rekvizita).

Uvedu příklady odvahy našich ochotníků.

V roce 1943 jsem režíroval veršovanou hru od Lope de Vegy „Sedlák svým pánem“, v níž účinkoval též nenapodobitelný komik Václav Chalupa. V pauze před druhým obrazem si přihrál ke stolu rozvrzanou židli. Když pak při hře zeširoka zasedl ke stolu, židle silně zavrzala. Václav vstal, obrátil se k publiku, zdvihl ukazováček pravé ruky a po „umělecké“ pauze švejkovsky prohlásil: „Už to praská“. Přeplněné hlediště bouřilo, aplaus nebral konce. Když se konečně utišilo, Václav nešetrným způsobem odkopl židli do kouta jeviště a nad převrácenou židlí udělal velký kříž. Každý divák pochopil, že tím gestem pohřbívá nacistické Německo. Jindy přišel herec na jeviště v masce Hitlera, vycpaného Goringa nebo chromého Goebelse (celou hru tahal chromou nohu za sebou).

Hráli jsme náročné a výpravné hry i hry s velkými komparsy. Bylo někdy utrpením stát namačkaní za kulisami a čekat na svůj výstup. Ale dělali jsme to rádi a velmi těžko se loučili se scénou v srpnu 1944, kdy byla veškerá divadelní činnost okupanty zakázána.

FRANTIŠEK ŠÍMA
(dramaturg a režisér Divadla pracujících v Mostě)

Pro mě jsou vzpomínky na mé divadelní začátky trvale spjaty s jindřichohradeckým souborem „Jablonský“. Jeho členem jsem se stal vlastně náhodou. Bylo to někdy před čtyřiceti lety, na počátku války. Jeden z mých učitelů, na kterého často a rád vzpomínám, Mirek Fruhbauer, s námi rozjívenými desetiletými kluky pořádal mimo školení vyučování také „literární čtvrtky“. Recitovali jsme na nich, četli krátké povídky a výstupy. Chtěli jsme s několika přáteli svého učitele překvapit, a tak jsme se tajně naučili původně loutkovou pohádku o Kašpárkovi a Šmidrovi, u pana Máje na druhém náměstí jsme si vypůjčili kostýmy a jeden takový čtvrtek jsme ji ve třídě „sehráli“. Půjčovné za kostýmy musel tenkrát Mirek Fruhbauer dodatečně zaplatit, ale měl z nás radost a my museli pohádku opakovat v kreslírně (to byla největší třída na škole) pro ostatní žáky. A kreslírna byla tehdy třída dalšího, pro mě nezapomenutelného učitele, Franty Suchana, herce a režiséra „Jablonského“. Nějak jsem mu padl do oka a protože právě potřebovali do připravovaného představení Gotzovy „Malostranské humoresky“ dva takové desetileté rošťáky, přivedl mě k panu Zounkovi, který hru režíroval a neštěstí bylo hotovo. V pravém i přeneseném slova smyslu.

V pravém proto, že jsem na premiéře od svýho „táty“, kterého v té hře hrál jeden z nejtalentovanějších ochotnických herců Václav Chalupa, dostal docela nedivadelně a doopravdy nařezáno. V zápalu hry jsme s mým klukovským partnerem totiž spadli z jeviště mezi diváky a rvali jsme se i mezi nimi. Vašek Chalupa si tam pro mě musel dojít. Zdeněk Kryzánek, který tehdy patřil mezi přední členy „Jablonského“, se mě pokoušel bránit, a tak měla hra o jeden neplánovaný konflikt víc.

A v tom přeneseném smyslu? Jen drápkem uvízl a chycen je ptáček celý…

Hráli jsme tehdy na malém jevišťátku v dnešní vinárně hotelu Grand. Místa bylo poskrovnu. Když byla uváděna hra s větším počtem herců, tak jsme se převlékli a na nástupy čekali na terase s hvězdičkami nad hlavou. Ale hrálo se, dokonce na dvě i tři skupiny. Každých 14 dnů byla premiéra. V létech okupace to byly v životě Jindřichova Hradce významné události. Každá hra byla tak trochu jinotajem a diváci je uměli číst – až už v Suchanově „Valdštejnovi“, nebo v postavách paní Krninské, Kryzánka, Chalupy a dalších či v režijních výkladech Zoubkových a Kroupových. S Dášou Suchanovou jsme hráli i v dětském souboru, dokud české divadlo nebylo i v Hradci zakázáno.

A nikdy nezapomenu na první poválečné představení Karafiátových „Broučků“ (ve kterém jsem – ani nevím jak jsem si to zasloužil – hrál hlavní roli) v červnu roku 1945, hrané na Střelnici. Děti se ani do sálu nemohly vejít a seděly doslovně i na předscéně. Když mě tehdy jako „potlučeného Broučka“ přinesli na nosítkách na jeviště, děti se nahrnuly kolem, plakaly a těšily mě tak, že jsme museli představení přerušit a vyklidit jeviště, aby se mohlo vůbec prokračovat.

Do „Jablonského“ jsem se vrátil na sklonku padesátých let jako režisér. Setkal jsem se tu s řadou známých: Suchanem, Chalupou, Trčkou, Jardou Peroutkou, Suchanovou a poznal nové talentované herce: Hanku Fenclovou, Milenu Vosátkovou, Aničku Rešlovou, Pavla Bínu, Jirku Vonku, Láďu Kornofera, Zdeňka Koláře, Vaška Hance, Josefa Kočího, Zdeňka Štědrého, nové režiséry Dr. Kinšta a Dr. Herrmanna.

Dnes bych se sotva odvážil inscenovat Zinnerové „Ďábelský kruh“ nebo Piscatorovu dramatizaci „Vojny a míru, ale přesto nezapomenu na postavu Jiřího Dimitrova v podání Josefa Kočího nebo Vonkova Sierra Bezuchova. S trochou dojetí – a v tomto případě myslím oprávněně – vzpomínám na poslední roli Vaška Chalupy v Jarošových „Inteligentech“ a na Peroutkova Sehnouta v též hře. Nejvíce si ale cením Gladkovovy „Věčné mladé historie“, protože jsem při ní poznal řadu těch, kteří od té doby zůstali trvale mými přáteli.

VÁCLAV HANC (vedoucí souboru)

V lidském životě přicházejí okamžiky, kdy se člověk zamýšlí nad uplynulými léty. Vzpomínání na radostné chvíle strávené v souboru s lidmi různých profesí, různých životních osudů, bylo mě vždy milé. Ať to byla Olga Petrova z Čechovovy „Švédské zápalky“, profesor Martínek z Jarošových „Inteligentů“ nebo Pierr Bezuchov z Tolstého „Vojny a mír“.

Dr. Karel Tříska ve své práci, zabývající se novodobou historií divadelního souboru „Jablonský“, uvedl přesný chronologický přehled všech divadelních představení hraných souborem. Ale divadlo, to nejsou jen herci, ale i lidé, stojící v zákulisí a vytvářející prostředí nezbytné pro divadlo.

Nemohu nevzpomenout na velmi dobrou spolupráci s profesorem Adolfem Lendlem, dlouholetým výtvarníkem souboru a s jeho spolupracovníky Karlem Blažkem a Josefem Chromým, na nápovědu – nebo jak se dnes říká „text sleduje“ – Marii Míšovou, Boženu Hejdovou, Ažku Jizbovou a Elišku Svobodovou, na dlouholetého maskéra Františka Hatinu, frisérku Květu Máchovou, osvětlovače Karla Nováka a Milana Míku a technického spolupracovníka Josefa Tláška. Veškeré toto lidské hemžení a snažení bylo a je výrazně podporováno všemi zřizovateli, a to jak Městskou osvětovou besedou pod vedením Josefa Kočího a Zbyňka Malého, tak i pozdějším Městským kulturním střediskem pod vedením ředitele Zdeňka Bulanta. Podmínky pro ochotnickou práci byly vytvářeny za podpory a péče stranických a státních orgánů, které v idejích příslušných sjezdů Komunistické strany Československa umožňovaly a dále umožňují rozvíjení činnosti našeho divadelního souboru v okresním městě. Za tuto péči a pomoc jim patří poděkování všech ochotníků.

Ve svých vzpomínkách bych rád navázal na Frantu Šímu, dlouholetého režiséra, který odešel z Jindřichova Hradce počátkem 60.let. V té době jsem byl zvolen předsedou výboru a snažil jsem se pokračovat v idejích svých předchůdců. V mé práci mi vydatně pomáhali jako režiséři Dr. Emanuel Herrmann, Jaroslav Peroutka, Marina Ljubková, Jiří Beniške a Rudolf Macek. Nelze zapomenout na dobrou režijní spolupráci profesionálních herců Zdeňka Kryzánka a zasloužilého umělce, šéfa činohry JD Ottu Hradeckého. Všem těmto obětavým režisérům patří můj velký dík, neboť měli svůj podíl na úrovni a rozvoji ochotnického divadla v našem městě. Jejich zásluhou byl soubor účastníkem řady divadelních přehlídek nejen v okrese, ale i v kraji.

V uplynulých letech se v „Jablonském“ vyměnili nejen režiséři, ale i herci. Nejsmutnější však bylo rozloučení s těmi, kterým již dnes stiskem ruky nemůžeme poděkovat za obětavou ochotnickou práci – Ladislavu Kolářovi, Josefu Kočímu, Bohumilu Hladkému, Josefu Trčkovi, Josefu Tláškovi, Josefu Chromému, Václavu a Bětušce Chalupovým, Josefu Jiříkovi, Václavu Průchovi, Františku Hatinovi a divadelním kritikům Dr. Václavu Mosteckému a Dr. Janu Mukovi.

S použitím Shakespearova motta: „Zemřel král, ať žije král!“. Život běží dál – do souboru přišla nová krev. Musím však přiznati, že v posledních letech ochotnický herec je pouze hercem, což je ke škodě ochotnického divadla. Neškodilo by poučit se novu z doby Tylova divadla, kdy herec nejen hrál, ale i stavěl kulisy. Nechť si každý přebere tuto myšlenkou po svém, ale činnost ochotnického herce v ochotnickém divadle nemůže spočívat pouze v uměleckém ztvárnění postavy. Je třeba také zabezpečovat technický chod divadla, neboť ochotnické divadlo je činností kolektivní – od samého zrodu hry, až po závěrečnou oponu. Proto bych chtěl poděkovat svému zástupci Mirkovi Studenému, který v těchto věcech na Tylovo divadlo nikdy nezapomněl.

Rád vzpomínám na poslední léta, kdy nám zřizovatel vytvořil optimální podmínky pro rozvoj amatérského divadla vybudováním vlastní zkušebny, zprostředkováním profesionální pomoci souboru, materiální, technickou a maximální finanční pomocí. Tím mohl soubor úspěšně plnit závěry stranických a vládních usnesení a zdárně rozvíjet svojí zájmovou a uměleckou činnost. V roce 1978 u příležitosti vyhlášení „Mezinárodního roku dítěte“ jsme uvedli pohádku pro děti od Václava Čtvrtka „Jak se stal Runcaje loupežníkem“, která byla 16 krát reprizována v různých místech našeho okresu. V roce 1979 pak v ochotnické premiéře hru se současnou tématikou od Mileny Brůhové „Parcela pro Jakuba III.“, která kritizuje některé projevy maloměšťáctví naší doby a zároveň ukazuje cestu formování osobnosti socialistického člověka. S oběma inscenacemi jsme se zúčastnili krajských přehlídek amatérského divadla.

Ke 100. výročí svého založení uvádí „Jablonský“ hru českého klasika a zakladatele českého ochotnického divadla J. K. Tyla „Fidlovačka“ v režii Dr. Lubora Kinšta a ve spolupráci se smíšeným pěveckým sborem „Smetana“ s dirigentem Emilem Snížkem a s dechovým orchestrem při MKS pod vedením Karla Tůmy.

Závěrem bych poděkoval všem aktivním členům našeho divadelního souboru za jejich obětavou a záslužnou práci, za volný čas, který divadlu věnovali a popřál jim do jejich úspěšné amatérské činnosti hodně zdraví, radosti z vykonané práce a to naše ochotnické „zlomte vaz“.

Pojďte do divadla!
kdy: 20.5.2018
kde:Praha Činoherní klub
co: Goldoniáda