Poválečná činnost spolku

V šedesátém roce svého trvání (1941) udržel „Jablonský“ dosavadní tempo (6 her ročně). Úspěch operety „Čechy krásné, Čechy mé“ vyvolal u některých Němců ve městě takovou nenávist, že po zabrání budovy Střelnice pro německé akce ztratili ochotníci svou scénu. Avšak díky ochotě majitele hotelu „Grand“ (Josefa Schneidera) vybudoval si „Jablonský“ rychle náhradní menší jeviště v hotelovém sálu, kde se již v prosinci hrála dvě představení, vzhledem k omezenému prostoru zpravidla reprizovaná. Na této vlastní scéně hráli členové „Jablonského“ s tím větší chutí.

V repertoáru let 1941 – 1944 byli zastoupeni jak starší (F. F. Šamberk, Š. K. Macháček, L. Stroupežnický, J. Zeyer), tak mladší čeští dramatikové (F. Šrámek, O. Scheinpflugová, F. Zavřel). Ve výběru studovaných her se obrážel zčásti současný repertoár Národního divadla v Praze, jiné hry byly vybírány ze seznamů her nabízených divadelními agenturami. Protože funkce dramaturga nebyla obsazena, rozhodovali o repertoáru jednotliví režiséři. S ohledem na stávající poměry byly též inscenovány hry německých autorů. V tomto pro spolek jubilejním roce (1941), kdy bylo sehráno právě třísté představení, byl „Jablonský“ vedením Macháčkova okrsku ochotnických spolků se sídlem v Č. Budějovicích zařazen na první místo co do výběru her.

Práce souboru v těchto válečných letech nabyla jak na intenzitě, tak také na kvalitě. Scenárista F. Exner se ve svých dvou článcích otisknutých v obou místních týdenících vyslovil pro moderní pojetí výprav a své názory uplatňoval na jevišti od konce roku 1941 po dalších pět let. Péčí Městského osvětového sboru v J. Hradci byl uspořádán v listopadu a v prosinci roku 1942 kurs pro herce a režiséry z řad ochotníků a zároveň kurs o moderní scénické výpravě. V rámci repertoáru v roce 1943 pak jeden z odborných lektorů, A. Kurš, tehdy režisér Horáckého divadla, podal ukázku moderního pojetí režie („Rejtar“ od R. Zerkaulena). Stalo se tak na závěr druhého kursu pro ochotníky, uspořádaného v květnu roku 1943.

Spolek „Jablonský“ povzbuzoval a posiloval v těžkých dobách české obyvatelstvo v J. Hradci i v okolí. Monolog Petra Voka z Rožmberka o jižních Čechách v Borově hře Zuzana Vojířová při každé repríze na diváky hluboce působil. Hrou L. Stroupežnického „Na valdštejnské šachtě“ s Rudolfem Deylem, předním členem činohry Národního divadla v Praze, se „Jablonský“ v létě roku 1944 rozloučil se svými vděčnými příznivci. V srpnu toho roku byla totiž úředně zastavena veškerá divadelní činnost.

Když vítězná Rudá armáda rychlým postupem osvobodila také Jindřichohradecko, skončila se druhá světová válka a „Jablonský“ se opět přihlásil k životu. Pro zahajovací představení 16. září 1945 byla zvolena Jiráskova „Lucerna“. Slavnostní ráz mu dodala meziaktová hudba složená a nastudovaná K. Bermanem, který se již dříve jako zpěvák uplatnil v operetách. V listopadu následovala Rollandova hra „Vlci“ a v prosinci Zeyerova pohádka „Radúz a Mahulena“ s hudebními vložkami J. Suka, jež nacvičil J. Stejskal.

Činnost „Jablonského“ se v následujících letech (1946 – 1951) dobře rozvíjela. V repertoáru nechyběla opereta (1948 a 1949), v činohře se uplatnily zejména hry F. Langera a K. Čapka. Byly též inscenovány hry sovětských autorů K. Simonova a A. S. Makarenka. V tom čase čítal spolek téměř sto členů, z nichž ovšem jen menší část byli aktivní herci.

Práce souboru nebyla bez potíží. V letech 1947 a 1948 bylo na valných hromadách slyšet kritické hlasy poukazující na nezájem části členů a na jejich nedisciplinovanost, bylo požadováno víc odpovědnosti od režisérů a hlavně pociťován nedostatek dorostu. Přitom výbor Zeyerova okrsku ochotníků v Č. Budějovicích zařadil „Jablonského“ mezi soubory, které vykazují snahu o lepší repertoár.

„Jablonský“ si také tehdy kladl vyšší cíle. Na návrh úřadujícího předsedy F. Suchana byla sjednána dohoda s majitelem zalesněné parcely nad rybníkem Vajgar (dr. Vl. Slavíkem) o použití části tohoto pozemku ke zřízení přírodního divadla. Dle plánu předchozího předsedy – architekta B. Kasala – skupina členů obětavě pracovala na úpravě terénu pro příští scénu a amfiteátr pro diváky. Pro nedostatek finančních prostředků a také pro nezájem širší veřejnosti nebylo dílo dokončeno.

Spolku se také podařilo získat souhlas MNV v J. Hradci k převzetí loutkového divadla bývalé Národní jednotky pošumavské. Po prodeji jeviště v hotelu „Grand“ zřídil soubor v budově někdejší pokračovací školy novou loutkovou scénu, na které se začalo hrát od října roku 1949. Později po nuceném vyklizení budovy bylo divadélko rozebráno, přeneseno do Klášteříčka a stejně jako jiný spolkový majetek téměř zcela zmařeno.